O čem že bádá ekonomie? Reakce na kritiku Tomáše Sedláčka

Následující několik odstavců je reakcí na tento článek. Důležité je upozornit na to, že autor se snaží být věcný a chce pouze vyjádřit svůj názor – ne se nad někoho povyšovat nebo někoho zesměšnit. Pokud by se to tak zdálo, tak to nebylo úmyslem.

Protože už bylo k této věci napsáno mnoho, pokusím se být stručný. Rozhodně bych se chtěl ohradit proti tomu, že by Tomáš Sedláček vymezoval ekonomii přízemně, tak jak to popisují autoři článku. To mohu tvrdit proto, že každý absolvent VŠE, stejně jako každý, kdo si nastudoval několik knížek o fungování trhů, se dnes považuje za ekonoma. Z toho jasně vyplývá, že většina „ekonomů“ se rozhodně zajímá o „egoistickou maximalizaci užitku“, protože to je jejich denní chleba.

Váš argument je sice jasný, ale špatně formulovaný. Ano, mnoho ekonomických odborníků ( a teď mám na mysli výzkumníky v pravém slova smyslu) se věnují tomu o čem hovoříte, ale bohužel zapomínáte na jednu věc. Fakt, že většina lidí, kteří se nazývají ekonomy opravdu jen a pouze maximalizuje užitek ( ať už svůj, nějaké korporace, firmy nebo státu) ukazuje, že se ve vaši definici mýlíte. Vycházím mimojiné ze skutečnosti, že když najednou začne drtivá většina obyvatel používat nějaké (dříve nespisovné) slovo i ve formální komunikaci, tak bude zapsáno do Pravidel českého pravopisu – a stane se tudíž spisovným. Většina má pravdu – to je princip demokracie.

Jinak mne zaráží, že lidé ze školy jako je VŠE vůbec mluví o matematické ekonomii. V nedávné době, kdy jsem na VŠE studoval, byla úroveň matematiky na této instituce srovnatelná s tím, co se studenti dozví na lepších gymnáziích. A to bez nadsázky. Tím se nechci dotknout autorů, ale toho, že se schovávají za instituci, která se čisté matematiky ani nedotýká.

Pokud bychom ale měli mluvit o vědcích, tak je pravda, že mnozí staví svoje modely na složitém matematickém modelování. Další se ale věnují spíše praktické stránce (jak sami v článku zmiňujete). Základy matematiky jsou samozřejmě potřeba i pro tzv. kecací ekonomy. Bez základní matematiky se dnes neobejde žádný obor. Proto mi vaše poznámka o tom, že zpracování statistických dat potřebuje matematiku, přijde jak z mateřské školky. Bohužel jsem pak nucen takto nahlížet i na další vaše tvrzení. Mimochodem matematiku potřebuji i na to, abych mohl zhodnotit, jak špatný váš článek doopravdy je.

Pole, kde ale Sedláček jasně vítězí, je to, že v realitě jsou používány poznatky matematických modelů pouze okrajově. Čímž nechci nijak snižovat jejich hodnotu! Problém je v tom ( k čemuž se brzo dostanu), že politika často vítězí nad ekonomií, a to právě dělá z Tomáše Sedláčka tak silného hráče. Často, ačkoli ekonomové doporučují jedno, tak se kvůli střetu (politických) zájmů stane něco jiného. Samotný argument ekonoma nestačí. A to je přesně, kde do hry vstupuje Sedláček, který dokáže svérázným stylem alespoň některé tyto bariéry překlenout.

Autoři kritizují Sedláčka i za to, že říká, že se mnozí ekonomové drží doktrín, které jim vyhovují. Argumentují tím, že se většina ekonomů v mnoha věcech shoduje. To je sice pravda, ale pouze na věděcké úrovni. Zde je ukázka témat, kde toto platí (je jich 14). Zajímavé ale je, že většina lidí, kteří se účastní politického dění a prohlašují se za ekonomické experty té, či oné strany, prosazují většinou naprosto opačné názory, ačkoli, alespoň podle tvrzení autorů, by se měli ve většině věcí shodovat.  (toto je podobný argument jako v předešlém odstavci)

To, že jeden z autorů nechápe význam médií a způsob, jakým je Tomáš Sedláček využil bych ještě pochopil. Ba dokonce i nepochopení toho, co chtěl básník řící. To, že se ale ozval veřejně je ale bohužel tichým svědkem toho, že lidé často křičí ne proto, že by nesouhlasili, ale proto, že nechápou. Ta stať, na kterou autoři reagovali, byla míněna laikům, přesto na ni reaguje „ekonom“. Autoři namítnou, že chtěli uvést na pravou míru některá fakta, ale přitom je jejich názor (z výše uvedených důvodů) chybný.

Závěrem bych chtěl říci, že s vámi nesouhlasím. Ani s vašimi názory. Pokud si myslíte, že rozumíte ekonomii, tak se jí věnujte. Rád si v budoucnu nějakou vaši práci přečtu. Tedy pokud bude založena na logických podkladech. To, že si naivně přejete udělat z ekonomie idylickou vědu si nechte prosím pro sebe a věnujte se faktům. Faktem je, že se v poslední době ekonomie stala neskutečně širokou vědou – ovšem v obecném povědomí je to věda o maximalizaci užitku. Pokud to chcete změnit tak prosím, ale zkuste to jinak než kritikou toho, že ekonomii někdo nazval pravým jménem. Vaše přání se totiž nerovná tvrdá realita, kterou se mimochodem tak hrnete popisovat, aniž byste věděli jak vypadá.

Zklamání pro demokratické aktivisty: Medvěděv není loutka Putina

Bylo to zhruba před rokem, kdy Vladimír Putin veřejně podpořil Dmitrije Medvěděva v prezidentských volbách. Od té doby se na toto duo snáší množství kritiky tzv. demokratických aktivistů, kteří Medvěděva považují za pouhou loutku dnešního premiéra. Dnes se však ukazuje, že tíže hospodářské krize dá spíš za pravdu těm, kteří tvrdili opak. Ať už za to může krize nebo ne, vypadá to, že co se předtím zdálo jako neochvějná dvojka se začíná pomalu rozpadat.

Nastiňme si události minulého týdne. Jen tehdy Medvěděv odvolal jednoho ministra a 4 gubernátory regionů – všichni byli na své posty jmenováni Vladimírem Putinem. Ještě předtím, na konci minulého roku, odvolal Medvěděv prezidenta Ingušetie, který měl k Putinovi také velmi blízko. To jsou velmi ostré zásahy do tvrzení všech rusofobů o Medvěděvově „loutkaření“. Spíš to totiž vypadá, že se medvěd konečně probral ze zimního spánku a začal úřadovat.

Ono, o vztazích ruského prezidenta a premiéra se mnoho nemluví, a tak bych je chtěl jen krátce ujasnit. Medvěděv působil sedmnáct let jako žák a přímý podřízený Vladimíra Putina, kterého si samozřejmě velmi vážil. Dnes to ale vypadá, že osobní přátelství ustupují profesionálnímu zájmu. Je to jen několik dnů, co Medvěděv přímo zkritizoval vládu (a potažmo i Putina) za to, že v době hospodářské krize funguje příliš pomalu.

Navíc za poslední týdny sílí kritika tzv. putinovské éry. Liberální ekonomové z okruhu prezidenta tvrdě kritizují optimistický názor Putina na to, že se Rusko z krize poměrně rychle dostane. Například vice-premiér Ruské Federace Igor Šuvalov jasně prohlásil, že bude překvapen, když Rusko letos dosáhne positivního růstu hospodářství. A jsou i další, kteří přicházejí s ještě horšími prognózami. Nemluvě o tom, že se liberálové už ostře pustili i do kritiky Putinova plánu proti krizi.

Vypadá to, že se v Rusku začínají tvořit dva tábory. Otevřený konflikt sice ještě nevzplanul, ale pod povrchem už pomalu doutná. Na jedné straně je nová liberální elita podporující prezidenta. Ta je tvořena převážně gubernátory krajů a podnikately. To samozřejmě vyvolává reakci od, do té doby nejvlivnější, skupiny představitelů tajných služeb, kteří se dostali na výsluní právě za vlády Vladimíra Putina.

Obě strany se ale musí mít velmi na pozoru. Sílí totiž nepokoje obyvatelstva kvůli hospodářské krizi. Televizní průzkumy sice ukazují stále plnou podporu Putinovi a názor, že krize Rusko ještě nezasáhla, ale to nebude tak úplně pravda. Ukazuje to nejenom Medvěděvem kritizovaný zákon, který rozšiřuje pravomoce úřadů při potírání protivládní činnosti, ale i dvě nájemné vraždy novinářky Baburovové a aktivisty Markelova, nad jejichž smrtí prý Medvěděv také vyjádřil upřímnou lítost.

Ať si kdo chce říká co chce, Rusko se mění. Je sice pořád otázka, na kterou stranu se země pod tíhou hospodářské krize vypraví, ale to, že nezůstane stejnou je skoro jisté. Nejméně pravděpodobné a nejhorší možné řešení z ruského pohledu by byl pád vlády, který by pouze nastolil nejistotu v této atomové velmoci. Nejpradvěpodobnější jsou tedy dvě z variant. Buď se duo Putin – Medvěděv spojí a otevřeně překlenou pomyslnou hranici většinové diktatury ve snaze zabránit obrovským nepokojům, nebo se zákonnitě otevře pole pro větší politickou pluralitu a liberalizaci lidských práv, jak to prosazuje Medvěděv.

Problém je v tom, že ani Solidarita azerbajdžánce Kasparova, ani Komunistická strana nejsou pro většinu Rusů alternativou. Nechme se tedy překvapit, třeba se nakonec organizují dvě silné strany, každá pod vedením Putina a Medvěděva, které budou proti sobě usilovat o moc. Tak by se mohl ustanovit snad nejstabilnější politický demokratický systém který známe, systém dvou silných stran. Ten nejenom, že už dlouho funguje v USA, ale bohužel se k němu asi schyluje i v České republice.

Privatizace ČSA – mnoho povyku pro nic

V poslední době se začíná docela mluvit o privatizaci ČSA a nejžhavějším tématem je odprodej velkého množství akcií do rukou Aeroflotu, ruské společnosti kontrolované z 51 procent ruskou vládou.

Nečekaně se najednou objevuje velké množství lidí, kteří kritizují vůbec nad něčím takovým přemýšlet a říkají, že by mohla být ČSA v ruských rukou použita pro politický nátlak na ČR.

Chtěl bych tedy ukázat pár jednoduchých fakt, která tato tvrzení jasně zpochybňují. Zaprvé, jako země mimo EU může ruský Aeroflot kontrolovat v ČSA pouze 49 procent akcií, což mimojiné znamená, že v žádném případě nebude nikdy mít většinu ve správní radě. Neplatí tedy v žádném případě, že by Aeroflot ČSA ovládl, tak jak píší mnohá média.

Dále není příliš dobře známo, ale ačkoli nám to může přijít velmi podivné, tak ruská vláda má v jedenáctičlenném představenstvu Aeroflotu pouze tři své lidi – ostatní jsou profesionální manažeři, kteří z Aeroflotu mají v nejbližší době udělat úspěšnou mezinárodní korporaci. Ruská vláda tedy nemá ani 30 procent hlasů v rozhodování o akcích Aeroflotu.

Když dáme tyto informace dohromady, tak nepřímý vliv ruské vlády na správě ČSA bude činit určitě méně než 15 procent, což je asi stejný vliv, jaký má KSČM na politiku v Česku (26 z 200 křesel v PS ČR).

Dále je dobré si položit otázku, jak by vůbec mohla ruská vláda využít ČSA k nátlaku na ČR. Ano, teoreticky by mohla dopomoci pádu aerolinek, ale mnoho by tím nedosáhla. Většina zaměstnanců ČSA nebude mít nejmenší problém díky své vysoké kvalifikaci a jazykovým znalostem najít si práci pro jiné společnosti a na uvolněná místa po ČSA na Ruzyňském letišti se ihned najde náhrada. Už teď se totiž o volné sloty na Ruzyni doslova bojuje.

Jiná otázka je v otázce privatizace samotného letiště Ruzyně. Zde bych i já vyjádřil určitou opatrnost. Pokud by totiž Rusko mělo nějaký významnější vliv na toto velmi vlivné letiště, tak si už dokážu představit jisté možnosti politického nátlaku na českou vládu. Otěže letecké dopravy by se neměly dávat do ničích rukou lehkovážně. Narozdíl od aerolinek, za něž se vždy příp. najde náhrada, blokáda klíčového českého letiště může být zdrcující.

Abych to tedy shrnul, Rusko skrz Aeroflot nebude mít na ČSA žádný velký vliv a i ten se podle mého názoru nedá prakticky využít v politickém boji. Jiná otázka je ale v privatizaci samotného letiště, kde bych před vlivem Ruské federace před Aeroflot spíš varoval, protože si dovedu představit, jak by se dalo využít jako určitá forma nátlaku na české úřady.

Pohřeb Kaplického – Havel přeje blobu

Dnes jsem se zúčastnil veřejné části pohřebu slavného architekta Jana Kaplického, a proto o tom přináším následující svědectví. Tento akt se konal v budově bývalého kostela sv. Anny nedaleko Staroměstského náměstí.

Už před vchodem se tísnily skupinky lidí, a ani vevnitř to nebylo o mnoho lepší. Bylo vidět, jak hlubokou stopu pan Kaplický na Česku zanechal, neboť v kostele nebylo mnoho volného místa. Zezadu nebylo příliš vidět, co se vepředu děje, pokud zrovna někdo nemluvil na pódiu.

Tam se postupně vystřídaly různé osobnosti tak, či onak spojené s životem Jana Kaplického. Největší ohlas a pozdvižení však přinesla Dagmar Havlová poté, co přečetla dopis svého manžela Kaplického dceři Johance, která se narodila v den architektovy smrti. V něm se k ní obrací k jejím 12-tým narozeninám a mluví o jejím otci, ale také o tom, jakou roli sehrál v tom, že na Letné stojí budova národní knihovny. Předjímá tedy budoucnost a doufejme, že má pravdu.

Velmi zajímavé byly také ukázky z různých dokumentů s Kaplickým, kde se zmiňoval o svém boji proti české malosti a hlavně pražskému primátorovi. Ten má prý dokonce podle korespondence bývalého ředitele NK Ježka doslova naděláno v kalhotách.

Jan Kaplický tedy zemřel. Odešla legenda svého oboru. Pořád ale ještě není pozdě překonat politickou tragédii a dokázat, že jsme demokratický stát – demokracie totiž narozdíl od diktátu staví.

Dluhopisová bublina

Dnes jsem byl velmi potěšen, když se v Otázkách Václava Moravce několikrát velmi významně zmínil pan Kalousek o další hrozbě, kterou bude muset světová politická scéna čelit, a to je bublina na trhu s dluhopisy.

Stačí přeci použít prostý rozum. Díky Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz se nejoblíbenějším způsobem řešení ekonomických krizí stalo bezhlavé rozhazování peněz. Já neříkám, že určitá fiskální stimulace je špatný nápad.

Co se ale stane, tak jak se k tomu nyní schyluje, když už si nikdo nebude chtít kupovat státní dluhopisy některého menšího evropského státu, tak jak už to hrozí třeba Maďarsku? Ano, samozřejmě, mezinárodní instituce to „nějak“ zalepí.

Problém, který budeme muset brzo řešit, je, že, díky horečce mnoha států vyhazovat peníze z helikoptéry mezi lidi, bude dluhopisový trh doslova zaplaven nabídkou. Ale poptávka po státních dluhopisech se může vytratit stejně rychle jako pára nad hrncem. Když totiž lidé nechtějí investovat anebo nemají důvěru v ten který stát, tak se onen dostává do opravdu nezáviděníhodné situace.

Proto si myslím, že je sice určitě potřeba podpořit ekonomiku určitými stimuly, ty by se ale měly držet určitých parametrů tak, aby se nám deficit veřejného rozpočtu nevymkl z ruky.

svádění

Tohle je zkušební příspěvek společenské dynamiky.

Kam jdeme? Jedno malý kouzelný místo, které se jmenuje „uvidíš“.